Březen 2006

hrad Houska

23. března 2006 v 19:22 | Ragnarök |  Záhady
Slyšeli jste někdy o hradu Houska? Když se Karel Hynek Mácha chodíval inspirovat kolem Bezdězu, Housky,..., Potkal jedné noci na Housce zvláštně oblečené lidi a jedna žena mu ukázala věc, kterou definoval jako krabici s pohyblivými obrázky, ve které viděl něco co popsal jako peklo. Ta žena mu řekla, že to co vidí, není peklo, ale svět v roce 2006.
A právě na hradě Houska se nachází oficiálně uznaná brána do pekla. Příběh: Ve středověku se ve skále otevřela díra, ze které místní obyvatelé cítili sirný zápach a po nějaké době z díry začaly vyletovat divní tvorové - lidská hlava, tělo lva i s ocasem. Držely v rukách luky, ale opačně, než bylo zvykem. Tito tvorové pak měli lidem škodit v hospodářství, na polích, v domácnostech,... . Tuto díru se lidé nakonec pokoušeli zasypat kamením, ale po dlouhé úmorné práci usoudili, že to není možné, a tak na díru postavili hrad - Housku. Podle pověsti hlídá díru mnich v černém hábitě - a kdo ví, možná v roce 2006 přestane.
Takhle jsou vyobrazeni zmínění tvorové na stěnách kaple:
Takto vypadá kaple:
K. H. Mácha svůj příběh sepsal do dopisu, který zde též uvádím:
Milý Eduarde, ... nazítří na silnici litoměřické před Bohušovicemi mne přepadla nevýslovná touha, že když se dám vpravo, přes lesy a hory, za pár mílí doputuju k Housce a Bezdězu - kdo ví, kdy je zas zhlídnu!
Došel jsem na Housku s druhé hodiny půlnoční. Císařský háv nebes, lesy šuměly nočním vánkem. Jasno všude, lampy nepotřebí, v duši horší temnota. Jeť prý na hradě jáma, sluje jakási, vede do pekla. Jedni praví, že ji sám d'ábel vykopal, jiní, že alchymisti prorazili. Jda po nádvoří, v hlubokých stínech zahlédl jsem temnější - otvor v podzemí. Do té pekelné jámy spustil kdys zločince - Eduarde, mně té chvíle bylo zoufaleji, než dávnému odsouzenci - táhlo mě to v neznámé hlubiny stezkou neznámou! Pro tu chvíli zažehl jsem borovou soušku, a Eduarde, já se toho odvážil - vlezl jsem do té díry. Chvíli sestupuju - podobné chodby bývaly na Dobytčím trhu, co klučík jsem jimi prolézal - závanem z hlubin louč zhasla.
Kolem děsivé nicoty, noha se třásla na výstupcích kamení, chrastění kostlivců, světlo modravé, co odraz v hladině, v něm stíny jak strašidla...
Když jsem k sobě přišel - Eduarde - já byl v pekle - nebo v zimničních snách.
Mraky bledé, slunce nevidno, nebe povlečené obrovitou sítí pavučin. Povětří sytila síra, prach a čoud štípal v plicích, že jsem stěží dýchal. Pomíšený hluk se rozléhal, dunění a potlumené ryčení - lkala zem z roztaveného kamene. V útesech pískovcových vyhlodaná doupata plála nadpřirozeným jasem, žlutým, sinavým.
Kostlivci netvoři se vypínali nad vrcholky bradel, porostlých sežehlými křovinami, ratolestí nevidět. Bytosti lidské s lícemi změněnými, za časté nevidomí, namnoze šaškovskou veteší oděné, chvátaly v zástupech co vichřicí hnány rmutným labyrintem.
Štvaly je Dantovy ďábelsky chechtající se měchy s očima ohnivýma - vsávaly a polykaly ty neštastníky. Eduarde, já myslel, že zešílím - ouzkost a smutek mě pojaly ze strašlivé končiny. Pekelných nástrojů jsem se nebál, dalo se jim utýct - zatracenců jsem želel, že se v hořkém chvatu míjejí, na sebe nepromluví, bez usmání, bez pozdravu.
Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až dívčina jakási v šedé elfí říze, zářivá co Anjel, ve zlatých vlasech černou čelenku, obepínajicí tvář - pousmála se na mne. Přistoupil jsem k ní, v zoufání svém pravím: "Jsem v pekle... " Zavrtěla hlavou - já se leknul, že mi nerozumí. Tu sňala z hlavy tenkou pásku, já se opakoval. Smála se, řkouc po česku zpěvným hlasem, leč rychle a podivným přizvučením: "To si myslí mnohý... " Eduarde, ty vidiny se měnily a přelévaly - na nich skutečné peklo horoucí.
Člověk nemůže vypsat, co vidiny ukazovaly. Všechny mé noční přístrahy se otevřely, všechny temnoty, plameny, propasti, lidi, co larvy - kéž bych oči mohl otevřít mimo vidění své...! Rakev temnoty a červů, bolest, hrůznost nejdivější, děsivější otevřeného hrobu... Hrůza... Eduarde, kéž bych směl zapomenout!
"Jestli toto není peklo, kde tedy jsem?" táži se vyjeven - člověk je slabé zvíře. "V Praze," předci, odvětila sličná Dídó. Mně se zatmělo před očima. Vzpomněl jsem na legendy, kdy člověk opustiv domov, vrací se po řadě roků: "Který letopočet?" vyhrkl jsem, doufaje, že žertem odpoví. "Dva tisíce šest, " pronesla. Zakroužila prstem po čele - zmizela mi.
Já jí nevěřil, Eduarde - budoucnost nemohla být hrozivější mých nočních můr! Bloudil jsem mezi domy - útesy, tak vidím v povzdálí utěšené villy, zeleň, bílé zídky... Utíkal jsem k nim: zas nebylo vidět živáčka, jen psi štěkali za vysokými ohradami. Najednou zhlídnu kovový plot, kolem trocha křoví, uvnitř jáma, zpustlé rozvaliny - smetí kolem...!
Já to místo poznal, Eduarde - poznal jsem ho! Kdybych paměť ztratil, stála tam cedule, na ní ouředním hranatým písmem, špatným českým jazykem sepsané, co za místo se zde nachází...
Já to místo předce znával, kolem lesy hluboké a stinné. Sedával jsem tu, slýchal hlahol rohů, třeskot mečů